Poslouchej synu /dcero/,
zastav se
a vykonej mlčky dlouhou pouť až na
dno svého srdce.

Jdi po břehu své (tak nové) lásky, jako se
chodí po břehu potoka,
když hledáme pramen.

A tam úplně na konci, hluboko v sobě,
v nekonečném tajemství své zmatené duše,
setkáš se se mnou.

Protože já se jmenuji Láska, synu /dcero/,
a nejsem od počátku ničím jiným
než láskou
a láska je v Tobě.

Jsem to já, kdo Tě stvořil pro lásku
abys nikdy nepřestal/a/ milovat,
a Tvá láska projde Tvým druhým
Já,
to je ta /ten/, kterou /-ého/ hledáš.

Utiš se, už je na cestě k Tobě,
je na cestě již od počátku,
na cesté mé lásky.

Musíš čekat, až přijde,
blížíš se k ní /němu/,
poznáte se,
protože jsem stvořil její /jeho/ tělo pro Tebe a Tvé tělo pro ni /něj/.
Stvořil jsem Tvé srdce pro ni /něj/ a její /jeho/ srdce pro Tebe.

A budete se navzájem hledat v noci,
v mé ,,noci",
která se stane světlem, když mi budete důvěřovat.

Uchovej se pro ni /něj/, synu /dcero/,
jako se ona /on/ uchovává pro Tebe.

Já vás zachovám jednoho pro druhého.

A protože tolik hladovíš po lásce,
vyslal jsem na Tvou cestu všechny
Tvé bratry a sestry,
abys je mohl/a/ milovat.

Věř mi, láska vyžaduje dlouhého období
učení, a není více druhů lásky:
milovat vždycky znamená zapomínat na sebe kvůli druhým ...