Držením těla neboli posturou rozumíme aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil (Kolář, 2009c, str. 38), není to tedy statický stav, nýbrž dynamický proces. Probíhá činností svalů, proto jsou dále v této bakalářské práci stoj a sed, respektive jejich udržování, zahrnuty do motorických stereotypů. Postura je však součástí jakékoli polohy těla a podmínkou jakéhokoli pohybu, nelze ji tedy ztotožňovat pouze se stojem nebo sedem (Kolář, 2009c).
Schneider (2001) uvádí, že je zásadní rozdíl mezi hrou vestoje a vsedě – optimálního fyziologického držení těla a dýchání lze dosáhnout pouze při volném stoji. Hra vsedě, na většinou ergonomicky nevyhovujících židlích, významně vede k vadnému držení těla – shrbenému sedu s kulatými zády uprostřed sedací plochy, dlouhodobě přetěžuje meziobratlové ploténky a výsledkem jsou chřadnutí a svalová zranění (Schneider, 2001). Pro udržení zdraví je třeba často vstávat do stoje nebo alespoň na stoličce odlehčovat páteři vyrovnávacími cviky, protahovat zkracující se svaly, korigovat omezené dýchání a věnovat pozornost možnému zhoršení kvality hudebního tónu (Schneider, 2001). Vencel (2015) do jisté míry oponuje tím, že v sedě jsou na druhou stranu nižší nároky na přísun kyslíku a že sed neomezuje ani výkon jemné motoriky a dokonce že lidé, kteří mají problémy s posturální stabilizací, hrají vsedě lépe než vestoje.
Vencel (2015) píše, že vhodná poloha pro hru na hudební nástroj je ta, která se dá lehce změnit – ovšem to že platí spíše pro jemnou motoriku – zároveň je potřebná stabilita a zpevnění, kterou zajišťuje motorika hrubá vyváženým nastavením výchozích poloh (neboli atitud). Hudební výkon lze přirovnat k tanci, ale i ten potřebuje relativně stabilní základ.
Findeisenová (2001) popisuje správný sed u nástroje následujícím způsobem: Výška stoličky musí být nastavena tak, aby při rukou položených na klávesnici svíraly lokty zhruba pravý úhel. Sed má být aktivní, jen na přední polovině stoličky. Chodidla je třeba roznožit na šířku klavírních pedálů a paty mít vždy opřené o podlahu. Při nízké postavě, nelze-li snížit výšku klaviatury, je nutná podnožka. Je třeba se vyvarovat hypertonu v bércích. Záda i hlava musí být nenásilně drženy zpříma – bez hrbení, bez záklonu, bez předsunu, bez úklonu či rotace. Ramena mají být posazená nízko a uvolněná a lokty volně viset pod rameny.
Mnoho lidí tráví vsedě velkou část pracovní doby (Véle, 2006). V této poloze na vzpřímení zdánlivě pracuje pouze horní polovina těla – i dolní končetiny však poskytují důležitou oporu (Véle, 2006). Dlouhodobé setrvávání v sedu ale může mít pro pohybovou soustavu neblahé důsledky. O následcích inaktivity se hovoří i píše už poměrně dlouho. Nyní vyšla studie, v níž se Boukabache et al. (2021) pokoušejí kvantifikovat její vliv na flexory kyčelního kloubu – uvádějí, že při Thomasově testu zjistili u déle než sedm hodin denně sedících jedinců s pohybovou aktivitou kratší než 150 minut týdně o 6° nižší schopnost pasivní extenze kyčle v porovnání s pohybově aktivnějšími lidmi, kteří „nasedí“ méně než čtyři hodiny denně.
U vsedě hrajícího klavíristy se oboustranně zapojují extensorové svalové smyčky jdoucí každá od plantární strany chodidla skrze lýtko, ventrální stranu stehna, m. gluteus maximus, m. erector spinae, m. triceps brachii do m. extensor carpi radialis (Schnack, 1994). Jí protikladnou (antagonistickou) je smyčka flexorová jdoucí z dorzální strany chodidla holení a dále zadní stranou stehna, přední stranou trupu, přes m. biceps brachii do flexorů zápěstí a prstů (Schnack, 1994).
Dle Rosseta i Llobeta (2007) by mělo správné držení těla při hře na hudební nástroj vestoje vypadat zhruba následovně: Hudebník by měl stát lehce rozkročen zhruba na šířku ramen s chodidly paralelně a lehce pokrčenými koleny. Pánev by měla být v neutrálním postavení. Měl by používat brániční dýchání – tedy mít optimální napětí břišních svalů a žebra volně pohyblivá do všech směrů. Ramena by měla být uvolněná, v centrovaném postavení, lopatky by měly přiléhat k zádům. Lokty by měly volně viset pod rameny. Zápěstí a prsty by v klidu měly volně zaujímat postavení jako při držení tenisového míčku. Hlava má být volně držena zpříma, bez úklonů a rotací. Svislice spuštěná od zevního zvukovodu má procházet středem ramenního kloubu, kyčle a těsně před zevním kotníkem.
Optimální držení těla ve stoji má být dynamické, charakterizované rytmickým střídáním kontrakcí a relaxací svalů trupu a končetin, tíha těla má být v průměru rovnoměrně rozložena na chodidla, prsty by měly mít dostatečnou volnost pohybu a kolena být v neutrální poloze (Schnack, 1994).
