3.2.1 Kineziologický rozbor
U každého probanda byla pomocí semistrukturovaného rozhovoru zjištěna anamnéza.
Podle Koláře, Lewita a Dyrhonové (2009) se komplexní anamnéza skládá ze šesti složek
– tedy osobní, rodinné, pracovní a sociální, alergologické, farmakologické a anamnézy
nynějšího onemocnění. Pracovní a sociální anamnézu dělím do dvou částí a zvlášť
uvádím ještě anamnézu hudebníka.
U každého hudebníka bylo aspekcí (pohledem) hodnoceno držení těla u nástroje v sedu
(obr. 2) i stoji (obr. 3) před hrou i během hry. Během hry i lehkost a ladnost pohybů
a množství a rozsah přidružených pohybů. Auskultací (poslechem) byla hodnocena hra
co do stisku kláves a kvality výstupu. Pozornost byla věnována i vstávání ze sedu.
Obr. 2: Sed u kláves (Zdroj: Vlastní)
Obr. 3: Stoj u kláves (Zdroj: Vlastní)
Též bylo u každého probanda provedeno kineziologické vyšetření mimo nástroj. Bylo
provedeno vyšetření stoje s využitím olovnice v kraniokaudálním směru ve třech
rovinách – pohledem zezadu, zboku a zpředu. Hodnocena byla především symetrie kontur
těla a jeho segmentů a postavení jednotlivých částí. Zde už se kromě aspekce uplatnila
i palpace, kdy byl hmatem zjišťován především případný hypertonus. U stereotypu chůze
byla věnována pozornost též hlasitosti došlapu. Dále byly orientačně hodnoceny vybrané
rozsahy pohybů a vybrané motorické stereotypy. Pro možnost odloženého hodnocení za
účelem jeho dalšího zpřesnění byl zároveň pořizován videozáznam pomocí několika
videokamer (vždy alespoň dvou).
Byly provedeny následující zkoušky:
Vyšetření stoje
Zezadu
- Olovnice spuštěná od protuberantia occipitalis externa má procházet intergluteální
rýhou a dopadat doprostřed mezi paty (Haladová a Nechvátalová, 2008) (obr. 4).
Obr. 4: Vyšetření pomocí olovnice zezadu (Zdroj: Vlastní)
- Trendelenburgův-Duchennův test (Lepšíková a Kolář, 2009): Hudebník ze
vzpřímeného stoje zvedl jednu dolní končetinu flektovanou v koleni a kyčli. Bylo
zjišťováno, zda se projeví oslabení abduktorů kyčle – Trendelenburgův příznak
(pokles pánve na straně zvednuté dolní končetiny, případně Duchennův příznak –
kompenzační úklon trupu na stranu stojné dolní končetiny. Tato zkouška byla
následně využita pro posouzení rovnovážných funkcí – proband zavřel oči a bylo
sledováno, zda se neobjeví titubace.
Zboku
- Olovnice (svislice) spuštěná od zevního zvukovodu má procházet středem
ramenního a kyčelního kloubu a dopadat těsně před zevní kotník (Haladová
a Nechvátalová, 2008).
- Matthiasův test (Haladová a Nechvátalová, 2008): Proband vestoje provedl
předpažení do 90° a v něm vydržel 30 vteřin. Test je pozitivní při chabém držení
těla, tedy pokud proband neudrží počáteční posturu, ale prohne dolní část trupu
a pánev vpřed a naopak „zasune“ hrudník.
Zpředu
- Svislice spuštěná od mečovitého výběžku kosti hrudní má procházet pupkem,
který se jí může nanejvýš dotýkat (břicho nemá prominovat), a dopadat doprostřed
mezi chodidla (Haladová a Nechvátalová, 2008).
- Byl proveden test náklonu neboli Véleho test (Vařeka a Kolář, 2009) – proband
byl instruován, aby náklonem celého těla přenesl těžiště dopředu, aniž by odlepil
paty. U všech probandů se objevila fyziologická flekční reakce prstů nohou, ve
výsledcích tento test tedy dále neuvádím.
Vyšetření chůze
Byla posuzována šířka a délka kroku, způsob a hlasitost došlapu, způsob odvíjení
chodidla a souhyby pánve, páteře a horních končetin (Valouchová a Kolář, 2009).
Vyšetření rozsahů pohybů
Pohyblivost prstů
- Rozsah 1.-2.-5. prstu na klaviatuře – Tichá (2016) uvádí, že pro velikost ruky není
ani tak podstatné samotné rozpětí 1.-5. prstu, ale že rozpětí ukazováčku
až malíčku má tvořit alespoň velkou sextu a palec má zároveň být schopen
tisknout klávesy.
- Dále byla testována schopnost selektivní hybnosti prstů pomocí cviku popsaného
Findeisenovou (2001): Hudebník měl při extrémní abdukci nataženého palce
provést extrémní flexi v prvních a druhých interfalangeálních kloubech (IP1
a IP2) ostatních prstů extendovaných v kloubech metakarpofalangeálních (MP).
Z tohoto držení měl izolovaně provádět extenzi a opětovnou flexi jednotlivých
prstů v IP1 a IP2.
Pohyblivost zápěstí
- Ulnární dukce (normální rozsah je do 30-45°), radiální dukce (15-20°), palmární
flexe (60-80°) a dorzální flexe (40-60°).
Pohyblivost loktů
- Zkouška extendovaných loktů (Janda et al., 2004) – proband měl přitisknout
předloktí po celé délce k sobě a pak se snažit co nejvíc extendovat lokty, aniž by
je od sebe oddálil. Rozsah přesahující 110° je hodnocen jako hypermobilita.
- Pronace – normální rozsah je do 90° (Bitnar, 2009c).
- Supinace – normální rozsah je do 90° (Bitnar, 2009c).
Pohyblivost ramen
- Stereotyp abdukce paže byl vyšetřován podle Jandy (1982): Důraz byl kladen na
to, zda vyšetřovaný chybně nezačíná pohyb elevací ramen, zda nedochází
k odchlipování lopatky (scapula alata), jejímu zvýšenému souhybu, případně zda
pohyb nezačíná úklonem trupu. Pokračováním pohybu do vzpažení byl zjištěn
rozsah pohybu do elevace abdukcí.
- Příznak šály (Janda et al., 2004): Každý proband byl vyzván, aby objal paží krk.
Pokud loket dosáhl střední (sternální) čáry a prsty se dotkly trnů krčních obratlů,
bylo to hodnoceno jako normomobilita. Výrazný přesah loktů na kontralaterální
stranu a prstů ke stejnostrannému rameni byl považován za hypermobilitu.
Naopak pokud loket výrazně zůstal na stejné straně a prsty zdaleka nedosáhly trnů
krčních obratlů, znamenalo to hypomobilitu.
- Zkouška zapažených paží (Janda et al., 2004): Probandi se snažili za zády přes
lopatky spojit ruce bez výrazné lordotizace páteře. Při normální mobilitě je člověk
schopen se dotknout špičkami prstů. Pokud se nedotkne, posuzujeme to jako
hypomobilitu, jestliže překryje prsty, dlaně nebo až obejme zápěstí, pak jako
hypermobilitu.
- V leže na zádech bylo dle Jandy (1982) zjišťováno možné zkrácení m. pectoralis
major: Pokud při šikmé fixaci hrudníku vyšetřovaný nedosáhl vzpažením zevnitř
horizontálního postavení paže nebo pouze s výrazným pocitem tahu, bylo
konstatováno svalové zkrácení. Pokud by paže klesla pod vodorovnou rovinu, šlo
by pravděpodobně o hypermobilitu.
Pohyblivost páteře
- Forestierova fleche (Kolář, 2009d): Pro zjištění míry předsunutého držení hlavy,
případně fixované hrudní kyfózy. Měří se vzdálenost mezi protuberantia
occipitalis externa a svislou stěnou. Normálně má být nulová (0 cm) – týl se má
dotýkat zdi.
- Zkouška rotace hlavy: Rozsah pohybu má být zhruba 60° (Haladová
a Nechvátalová, 2008) až 80° (Janda et al., 2004). U hypermobilních jedinců bývá
i přes 90° (Janda et al., 2004).
- Úklony hlavy: Za osu pohybu byl považován trn posledního krčního obratle (C7).
Rozsah pohybu má být zhruba 40° (Haladová a Nechvátalová, 2008).
- Čepojevova vzdálenost (Kolář, 2009d): Měří rozvíjení krční páteře do maximální
flexe – osmicentimetrová vzdálenost naměřená a označená ve vzpřímeném
postavení od trnu obratle C7 kraniálně se má prodloužit alespoň o 2,5-3 cm.
- Thomayerova zkouška (Kolář, 2009d): Byla použita jako nespecifické posouzení
pohyblivosti páteře. Pokud se proband ze stoje předkloní a při dolních končetinách
natažených v kolenou se prsty dotkne podlahy, nebo mu k tomu chybí méně než
10 cm, jedná se o normální hybnost. Pokud chybí více než 10 cm, jde
o hypomobilitu. Při položení celých dlaní nebo dokonce předloktí na podlahu lze
usuzovat nejčastěji na generalizovanou hypermobilitu.
- Ottova inklinační a reklinační vzdálenost (Haladová a Nechvátalová, 2008): Od
C7 bylo kaudálně naměřeno 30 cm, v inklinaci (předklonu) má být prodloužení
alespoň 3 cm, při reklinaci se má vzdálenost zmenšit zhruba o 2,5 cm. Součtem
obou hodnot získáme index sagitální pohyblivosti hrudní páteře.
- Stiborova distance (Kolář, 2009d): Pro souhrnné zjištění rozvíjení hrudní
a bederní páteře byla změřena vzdálenost trnů obratlů C7 a L5 v napřímení
a uvolněném předklonu, normální prodloužení je o 7-10 cm.
- Schoberova vzdálenost (Haladová a Nechvátalová, 2008): Pro posouzení
pohyblivosti pouze bederní páteře do flexe byl v napřímení označen trn obratle L5
a od něj naměřeno 10 cm kraniálně, při normálním rozvíjení do flexe se má
vzdálenost prodloužit o 4 cm nebo více.
- Orientační hodnocení úklonu pomocí olovnice (Janda et al., 2004): Pokud svislice
spuštěná z axilly a maximálním úklonu na opačnou stranu procházela
intergluteální rýhou, bylo to hodnoceno jako normomobilita, pokud procházela stejnostrannou hýždí, jako hypomobilita, pokud druhostrannou, pak jako
hypermobilita.
Pohyblivost dolních končetin
- Elyův test (Gross et al., 2015): Slouží pro vyšetření zkrácení m. rectus femoris.
Proband se položí zády na lehátko tak, aby pánev ještě byla na lehátku, ale
testovaná dolní končetina volně visela přes jeho okraj. Druhou končetinu si,
flektovanou v kyčli a koleni, horními končetinami přitáhne k hrudníku tak, aby
vyrovnal bederní lordózu a stabilizoval pánev a záda. Při pozitivitě testu směřuje
bérec šikmo vpřed, případně dochází k flexi v kyčli. Pokud bérec volně visí přímo
dolů, je test negativní a kontraktura není přítomna.
- Patrickův test (Kolář, 2009d): Byl použit pro posouzení zkrácení adduktorů kyčle.
Proband měl v leže na zádech položit hlezno testované dolní končetiny přes
koleno natažené druhostranné končetiny a provést zevní rotaci. Byl posuzován
úhel dosažené zevní rotace.
- Vleže na břiše byly orientačně posuzovány následující rozsahy pohybů (Vařeka
a Kolář, 2009): Flexe kolena (normální rozsah do 120-150°), extenze kolena
(5-10°), plantární flexe hlezna (40-50°) a dorzální flexe hlezna (20-30°).
Vyšetření dalších motorických stereotypů
- Stereotyp flexe šíje (Janda, 1982): Byl prováděn k posouzení aktivity hlubokých flexorů
šíje. Při nesprávném provedení dochází k převaze kývačů hlavy (mm. sternocleidomastoidei) a předsunu hlavy.
- Stereotyp flexe trupu (Janda, 1982): Hodnoceno bylo posazování z lehu na zádech
do sedu s nataženými dolními končetinami. Posuzována byla aktivita břišních svalů
a m. iliopsoas, zda nedochází k souhybu pánve, hyperlordotizaci bederní páteře nebo
pohybu švihem započatému flexí v kyčlích. Ideálně by jedinec měl být schopen pohyb
provést plynulým oblým předklonem trupu s nataženými dolními končetinami
za současné plantární flexe chodidel.
- Stereotyp abdukce v kyčli (Janda, 2004): Vyšetřovaný z leže na boku unožoval svrchní
dolní končetinu. Ideálně měl pohyb provést čistou abdukcí ve frontální rovině. Zjišťováno
bylo, zda nedochází k převaze m. tensor fasciae latae nad m. gluteus medius (což se
projevuje přídavkem zevní rotace a flexe v kyčelním kloubu - „tensorový mechanismus abdukce“), případně zda není pohyb zahajován elevací pánve (nadměrná aktivace
m. quadratus lumborum a dalších bederních svalů - „quadrátový mechanismus“).
- Extenze trupu (Kolář, 2009f): Proband ležel na břiše s pažemi podél těla, pak mírně zvedl
hlavu nad podložku, mírně extendoval trup a v této poloze zastavil. Posuzována byla
vyváženost aktivace extensorů páteře, laterální skupiny břišních svalů a ischiokrurálních
svalů a též, zda nedochází k anteverzi pánve.
- Test v poloze na čtyřech (Kolář, 2009f): Nejprve proband zaujal vzpor klečmo s oporou
o kolena na šířku pánve a ruce pod rameny. V této poloze přenesl těžiště více nad dlaně.
Posuzováno bylo nekorigované držení těla – zda je opora o celé dlaně s elementární
klenbou ruky, zda lopatky v kaudálním postavení přiléhají k hrudníku, zda je hlava
v prodloužení napřímené páteře. Dále proband zvedl kolena od podložky a bylo
posuzováno, zda jsou velké klouby dolních končetin v centrovaném postavení ve stejné
ose a zda je opora rozložena mezi hlavičky prvních tří metatarzů. Z této polohy pak bylo
prováděno odlehčování končetin, které by ideálně mělo být izolované, bez pohybu
ostatních částí těla.
- Flexe v kyčli v sedě (Kolář, 2009f): Vyšetřovaný seděl na okraji lehátka bez opory o horní
končetiny a střídavě flektoval kyčle (zvedal kolena) proti odporu vyšetřujícího.
Sledována byla aktivita břišních svalů, souhyb žeber, páteře a pánve a schopnost zvýšit
nitrobřišní tlak v tříselné krajině a dorzolaterálně pod dolními žebry.
- Hluboký dřep (Kolář, 2009f): Proband měl ze vzpřímeného stoje na šíři ramen provést
hluboký dřep. Nejprve pohyb provedl bez bližších pokynů, poté byl případně instruován
provést cvik znovu – tak, aby kolena nepřesáhla rovinu vymezenou špičkami nohou
a nedošlo k odlepení pat od podlahy. Zjišťováno bylo, zda je proband sto pohyb provést
s napřímenou páteří (to je bez lordotizace či kyfotizace páteře a bez elevace ramen),
s koleny stále přímo nad chodidly a oporou rozprostřenou na celá chodidla a prsty.
