Léčba nastupuje, když je třeba řešit již vzniklý problém. Může být zvolena konzervativní léčba například cestou fyzioterapie nebo farmakologické léčby. V případě nutnosti chirurgického zákroku bývá pro profesionální hudebníky s výhodou obrátit se na vysoce specializované pracoviště, jakým je například Ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou (Ústav chirurgie ruky... , c2021).
Protože léčba nebývá 100% účinnou, zpravidla po ní zbývá reziduální deficit a téměř vždy s sebou nese významná omezení a vysoké náklady, je lepším dbát spíše na prevenci. Prevenci lze dělit na několik stupňů – primární, jejímž cílem je nezavdat důvod vzniku nemoci, sekundární, která se snaží zabránit rozvoji nemoci a terciární, která má zabránit rozvinutí dalších následků již vzniklého problému (Vencel, 2015).
Podobně jako soustředěnost na chyby v hudebním projevu může prostřednictvím úzkosti vést k poruchám pohybového ústrojí a chyby znásobit, může upjatá snaha o vyhnutí se nemoci nemoc naopak přivodit. Ještě lepší než prevence poruch pohybového aparátu se tedy jeví podpora zdraví (Vencel, 2015). Podpora zdraví v kontextu tématu této bakalářské práce tedy není na rozdíl od prevence a léčby orientována na odstraňování chybných motorických stereotypů a jejich následků, ale na vytváření, utužování a rozvoj stereotypů zdravých.
Jedním ze základních kamenů podpory zdraví, prevence poruch pohybového ústrojí i jejich léčby je náprava chybných motorických stereotypů – po kvalitní edukaci fyzioterapeutem je i poměrně jednoduchá – stačí chtít a myslet na to (Vencel, 2015). Významnou podpůrnou složkou může být péče o dobrou psychickou kondici – lze si představovat například svěží květnatou louku a hned nevědomky dojde ke zlepšení držení těla a dechového stereotypu (Vencel, 2015). Lze si představovat i jiné krásné věci, například horské pleso nebo bystřinu, toto cvičení tak může mít přínos i pro alergiky trpící „sennou rýmou“.
Je třeba si uvědomit, že hudební díla často vznikala na míru konkrétním lidem nebo naopak s ohledem na anatomicko-fyziologické vlastnosti „průměrného hudebníka“ (Tichá, 2009). Každý člověk, a tedy i každý hudebník, je však jiný a není to tak, že by každý mohl beze škod hrát všechno – i špičkový klavírista s průměrným rozsahem prstů si může přivodit úraz z přetížení hrou Rubinsteinových skladeb, který komponoval pro své ruce s rozsahem 1.-5. prstu ve vzdálenosti sexty nad oktávou (Vencel, 2015). Mnozí hráči na klávesové nástroje mají ruce menší než průměrné, a přesto mohou hrát výtečně, najdou-li si vhodný repertoár a vhodně uzpůsobí techniku hry – malá ruka je faktorem limitujícím, nikoli však vyřazujícím (Tichá, 2016). Tichá (2009) se domnívá, že pro posouzení tělesné způsobilosti ke klavírní hře je klíčovou anatomická stavba jednotlivých prstů ruky, zápěstí, paže a v širším smyslu celého těla. Hudebník totiž hraje sice především rukama, ale s nepominutelnou účastí celého těla. Ruka hráče na klávesové nástroje musí mít přirozeně pohyblivé, ohebné a citlivé prsty a flexibilní dlaně (Tichá, 2009). Hudebník musí být schopen vědomě vnímat svalové pocity (Tichá, 2009). Bardas (2002) tvrdí, že jedinou fyziologickou podmínkou zručnosti je schopnost naprosté svalové relaxace a využití jejich pohyblivosti a pružnosti.
Na správný vývoj motorických stereotypů je třeba dbát především v dětství, kdy jsou relativně nejsnáze ovlivnitelné. Vhodným a všestranným cvičením je třeba vštěpovat zdravé motorické stereotypy a jakékoli problémy řešit hned na začátku (Vencel, 2015). Nejjednodušším řešením, které pomůže téměř každému, je chůze (Vencel, 2015). Významnou pomocí je běžná fyzická práce, pokud je různorodá a prováděna rozumně – i přes její některá rizika by bylo chybou se jí štítit (Findeisenová, 2001).
Pokud jsou chybné motorické stereotypy hluboce fixovány, je třeba počítat s tím, že při jejich přeučování dočasně může dojít ke zhoršení koordinace a výkonnosti hudebníka (Tichá, 2016), a korekci naplánovat do klidnějšího období, ne do vrcholu sezóny.
Samozřejmostí by měl být dostatečný odpočinek a zdravá výživa (Vencel, 2015)
