Poruchy pohybového ústrojí hudebníků mohou příčinně souviset s jejich hudební produkcí a v případě profesionálů tedy být chorobou z povolání nebo vzniknout z jiných 15příčin a omezovat výkon povolání hudebníka ve větší (zpravidla) nebo stejné míře jako u ostatních povolání (Vencel, 2019a).
Choroby z povolání jsou definovány jako neduhy způsobené vlivy, kterým jsou určité skupiny pracujících vystaveny mnohem více než ostatní obyvatelstvo (Vencel, 2019a). V sousedním Německu bývají z poruch pohybového ústrojí za choroby z povolání hudebníků uznávány nejčastěji úžinové syndromy (Vencel, 2019a). Přes svou četnost jsou za choroby z povolání spíše zřídka uznávány záněty šlach a šlachových pochev a entezopatie (Vencel, 2019a). Obávanou chorobou z povolání je fokální dystonie hudebníků (Altenmüller a Müller, 2013). Z ostatních chorob z povolání můžeme zmínit u hudebníků časté poruchy sluchu (Bockstael et al., 2015) nebo psychické potíže (Blazer a Tucci, 2019).
Dle Findeisenové (2001) je u hráčů na klávesové nástroje nejčastěji postiženo zápěstí. Křečovité stažení svalstva však může nastat nejen v něm, ale dále zejména i v palcích, mm. lumbricales, ramenou, šíjovém svalstvu, v oblasti dolní čelisti a též v bércích (Findeisenová, 2001).
Syndrom karpálního tunelu je nejrozšířenějším úžinovým syndromem vůbec, u hudebníků se podílí na výskytu úžinových syndromů jednou polovinou (Vencel, 2015). U hráčů na klávesové nástroje vzniká zpravidla útlakem nervus medianus pod vazivovým poutkem – retinaculum flexorum – v oblasti zápěstí v důsledku tendosynovitidy zbytnělých šlach dlouhých flexorů prstů (Tichá, 2016). Projevuje se zpočátku paresteziemi na prvních třech a radiální polovině čtvrtého prstu, dále může nastat pokles citlivosti a obratnosti, v nejhorším případě až jejich trvalá ztráta (Gross et al., 2015). Konzervativní terapie je založena na klidovém režimu a tlumení zánětu (Vencel, 2015). Klidový režim ale nesmí trvat příliš dlouho a nesmí se jednat o naprostou nehybnost. Ostatně k největším problémům dochází v noci, kdy se ruka nehýbe – naopak při pohybové aktivitě dochází k částečnému uvolňování sevření nervu a pohybu tělních tekutin (Gross et al., 2015). Proto bývá vhodnou šetrná fyzioterapie, která by neměla dráždit postižené místo, ale pomocí vhodně zvolených cviků napravit držení těla a zlepšit motorické stereotypy, včetně dechových (Vencel, 2015). Pokud přesto problémy neustoupí, je indikováno řešení operační spočívající v dekompresi pomocí naříznutí retinaculum flexorum (Vencel, 2015). Obdobným způsobem lze řešit i ostatní úžinové syndromy (Tichá, 2016).
Jde o dva neduhy s klinicky téměř totožnou symptomatikou. Projevem jsou parestezie čtvrtého a pátého prstu a na ulnární straně ruky (Vencel, 2015), případně i bolest, ztráta citlivosti a svalová slabost (Tichá, 2016). V prvním případě jde o útlak n. ulnaris v oblasti lokte v úžině pod aponeurózou m. flexoris carpi ulnaris, ve druhém o dlouhodobé poškozování n. ulnaris mezi kůží a mediálním epikondylem kosti pažní (Tichá, 2016). U hráčů na klávesové nástroje mohou vzniknout v důsledku chybných motorických stereotypů – při vadné postuře s lokty křečovitě drženými u těla nebo naopak při jejich nadměrném oddalování a extrémní flexí v loktech (Tichá, 2016) a zápěstích (Vencel, 2015).
Guyonův kanál se nachází v sousedství karpálního tunelu, na malíkové straně zápěstí mezi os pisiforme, os hamatum a ligamentum pisohamatum (Gross et al., 2015). Jde o útlak n. ulnaris, při němž dochází k oslabení mm. interossei, dvou ulnárně uložených mm. lumbricales a též m. adductoris pollicis a hluboké hlavy m. flexoris pollicis brevis (Horáček, 2009).
V případě skalenového syndromu neboli syndromu horní hrudní apertury se jedná o útlak plexus brachialis a a. subclavia mezi m. scalenus anterior, m. scalenus medius a jejich úpony na prvním žebru (Bitnar a Horáček, 2009). Projevuje se paresteziemi, pocitem necitlivosti a oslabení, bolestí a vymizením tepu na stejnostranné horní končetině (Gross et al., 2015).
Jsou to zánětlivá onemocnění šlach a šlachových pochev (Gross et al., 2015). U hráčů na klávesové nástroje patří k vůbec nejčastějším onemocněním a týkají se u nich především šlach dlouhých svalů prstů (Tichá, 2016). Vznikají v důsledku vadných motorických stereotypů nebo dlouhodobé jednostranné zátěže a nedostatečného odpočinku (Vencel, 2015). Uvnitř šlachových pochev je synoviální tekutina (maz) jejímž účelem je jednak snížení tření, jednak výživa přilehlých struktur (v tomto případě šlach), zároveň však přispívá ke snadnému šíření případného zánětu (Čihák, 2001). Mohou vést k oslabení až přetržení šlachy nebo tvorbě srůstů a omezení pohybu prstů (Tichá, 2016).
Zánět šlachových pochev m. abductor pollicis longus a m. extensor pollicis brevis na dorzoradiální straně zápěstí (Gross et al., 2015). Jejich přetěžováním dochází ke zduření šlachové pochvy, tvorbě drobných krystalků a útlaku n. radialis (Vencel, 2015).
Ulnární epikondylalgie neboli „golfový loket“ patří mezi onemocnění svalových úponů, čili entezopatie (Tichá, 2016). V akutní fázi bývá provázena zánětem s lokálním zvýšením teploty, bolestí, otokem a sníženou hybností, v chronické fázi převažuje degenerace (Kolář, Kříž a Dyrhonová, 2009). Přetěžováním vznikající mikrotrhliny se hojí jizvou (Tichá, 2016).
Jedná se o cystu velikosti hrášku až ořechu v oblasti hřbetní nebo i dlaňové strany zápěstí a ruky, případně i na prstech (Tichá, 2016). Dle Vencela (2015) bývá nejčastěji na hřbetní straně zápěstí a je způsobena oslabením šlachových pochev a soustředěním gelovité hmoty v místě oslabení. U hráčů na klávesové nástroje ganglion vzniká zpravidla opakovanou mikrotraumatizací při dlouhodobém přetěžování za nedostatečného posturálního zabezpečení opory pro jemnou motoriku (Vencel, 2015). Může a nemusí bolet, není maligní, nešíří se po těle, může však vést k poškození přilehlých šlach a kloubů (Tichá, 2016) nebo útlaku nervu (Vencel, 2015). Většinou stačí konzervativní terapie spočívající ve vtlačení ganglia zpět do pochvy, bandážování, pravidelných kondičních cvičeních nedráždících postiženou strukturu a opatrném návratu ke hře (Vencel, 2015). Při selhání konzervativní terapie je možno volit chirurgické řešení (Tichá, 2016). Jsou známy i případy, kdy ganglion samovolně vymizel (Vencel, 2015).
Dupuytrenova kontraktura představuje zmenšení rozsahu pohybu prstů v důsledku zkrácení a ztluštění palmární aponeurózy (Bitnar a Kolář, 2009). Nejčastěji jsou postiženy malíček a prsteníček, které tak zůstávají trvale ohnuty (Vencel, 2015). Nemoc se však 18může manifestovat i postižením jiných prstů (Tichá, 2016). Až na souvislost s chybnou funkcí myofibroblastů je příčina onemocnění neznámá, vyskytuje se častěji u diabetiků, pacientů s poruchou jater a alkoholiků (Bitnar a Kolář, 2009). Dle Vencela (2015) bývají zmiňovány i psychosomatické příčiny spočívající v potlačované agresivitě. Částečným řešením bývají aplikace kortikosteroidů nebo lépe enzymu kolagenázy z bakterie Clostridium histolyticum, případně chirurgické přetětí kontraktur – i tak se ale onemocnění často vrací a na rozdíl od ganglia spontánně nikdy nemizí (Tichá, 2016).
Stenózující tendovaginitida neboli skákavý prst, lupavý prst nebo trigger finger se projevuje omezením pohybu, bolestí nebo přecitlivělostí v prstech v místech poutek šlach, jejichž zbytněním vzniká (Tichá, 2016). Může postihnout flexory palce nebo jiných prstů (Bitnar a Kolář, 2009). Stenózující tendovaginitida představuje menší problém než Dupuytrenova kontraktura, stejně jako ona ale samovolně nemizí a ani u ní není přesná příčina onemocnění známa (Tichá, 2016). Řešením bývá místní aplikace kortikosteroidů nebo chirurgické přetětí zbytnělého poutka nutně následované fyzioterapií (Bitnar a Kolář, 2009).
Neboli tzv. „přehrané prsty“ - tímto onemocněním trpěl mimo jiné i ruský klavírista a skladatel A. Skrjabin, nicméně u hráčů na klávesové nástroje se vyskytuje spíše zřídka (Vencel, 2015). Vznikají pravděpodobně na podkladě lokální demyelinizace senzitivních větví periferních nervů jejich nadměrným drážděním, přičemž dochází ke vzniku hypersenzitivity (Vencel, 2015). Pro prevenci jejich přechodu do chronického stadia se doporučuje zhruba na týden zcela přestat hrát a pak se ke hře vracet opatrně, pozvolna, zpočátku jen na několik minut denně a s četnými přestávkami, vhodnou může být též úprava motorických stereotypů (Vencel, 2015). Řešením může být též přechod na nástroj s lehčím chodem mechaniky – tedy například u klavíristů a varhaníků na elektronické klávesy (Vencel, 2015).
Fokální dystonie byla dříve známa jako písařská křeč, dnes je obávanou nemocí hudebníků, kterou trpěl například R. Schumann (Vencel, 2015). Vyskytuje se u 1–2% z nich, převážně u klavíristů, mužů, se sklony k perfekcionizmu (Vencel, 2019b). 19Projevuje se například mimovolným „ztuhnutím“ některého z prstů ve flexi a postižený hudebník pak často, ve snaze tomu zabránit, křečovitě drží některý ze sousedních prstů v extenzi (Altenmüller a Müller, 2013). Příčina fokální dystonie však není ve vlastním pohybovém aparátu ve smyslu muskuloskeletální soustavy, ale v jeho řízení – jde o ztrátu senzitivní a motorické kontroly dlouhodobě cvičených pohybů v důsledku nedostatku inhibice antagonistů (Vencel, 2019b). V podstatě se jedná o přecvičení – Drbal (2019) zmiňuje Penelopin efekt, jehož podstata tkví v tom, že od určité míry cvičení vede jeho další vzestup ke zhoršování trénovaných dovedností. Altenmüller a Müller (2013) zjistili, že podkladem fokální dystonie je difúzní překrytí původně zřetelně ohraničených oblastí ovládajících jednotlivé prsty v mozkové kůře. Zajímavostí je, že se problém projevuje pouze za „přecvičených“ podmínek – postižený není omezován v žádné jiné činnosti, než je navyklá hra na jeho nástroj – dokonce stačí, aby si navlékl rukavice a může pokračovat ve hře (Altenmüller a Müller, 2013). Tento tzv. „senzorický trik“ je však obvykle řešením pouze dočasným, podobně jako další hojně používaná intervence – přesně cílená aplikace kortikosteroidů (Vencel, 2019b). Pro dlouhodobý výsledek je třeba přidat úpravu ergonomie hry, motorické přeučování (neboli retraining) a psychoterapeutickou podporu (Spahn, Richter a Altenmüller, 2011). I přes poměrně značné úspěchy se jedná o léčbu zdlouhavou a málokdy zcela úspěšnou – i proto bývá především studentům hudby doporučováno, aby získali pracovní kompetence ještě v jiném oboru (Vencel, 2019b).
U hráčů na klávesové nástroje se vlivem vysoké zátěže často kolem 40. roku věku objevuje artróza metakarpofalangeálního (MP) kloubu palce (Tichá, 2016). Jedná se o degenerativní postižení kloubní chrupavky (Bitnar a Kolář, 2009). Jeho další rozvoj může zpomalit korekce motorických stereotypů (Tichá, 2016).
Syndrom m. tibialis anterior je jedním z netraumatických kompartment syndromů a projevuje se prudkou bolestí na přední straně bérce, snížením síly až nemožností aktivní dorzální flexe nohy a prstů (Bitnar, 2009a). Bývá problémem u hudebníků intenzivně sešlapávajících pedály – tedy především varhaníků a klavíristů (Vencel, 2015). Řešení bývá chirurgické rozříznutím kůže a svalové fascie (Bitnar, 2009a). Z fyzioterapeutických postupů bývají přínosné senzomotorická stimulace a balanční cvičení (Vencel, 2015), 20které se však mohou uplatnit spíše v prevenci nebo při prvních problémech, kdy onemocnění teprve hrozí, nikoli v akutní fázi rozvinutého syndromu.
Náhlé úrazy ve smyslu subluxací, luxací, zlomenin, pohmožděnin, řezných ran a podobně, způsobené při výkonu povolání hudebníka, jsou u hráčů na klávesové nástroje vzácné, mohou ale nastat ve volném čase nebo po cestě. Obzvláště těžká řezná poranění ruky mohou mít pro tyto hudebníky fatální následky (Tichá, 2016).
