Obecnými rizikovými faktory vzniku poruch pohybového ústrojí hráčů na klávesové nástroje jsou nevhodná technika hry spočívající především v chybných motorických stereotypech, psychické vlastnosti jako perfekcionizmus, soustředěnost na chyby nebo úzkostnost, režimové faktory jako důraz na dril, nedostatek odpočinku, náhlý nárůst délky a intenzity cvičení a špatná výživa a pominout nelze ani závislosti, infekce a úrazy (Vencel, 2015). Neovlivnitelnými rizikovými faktory jsou pohlaví (u většiny bolestivých postižení hudebníků ženské) a dědičná složka tělesné konstituce (hypermobilita nebo naopak hypomobilita, tělesné rozměry a podobně), lze k nim počítat i počet v minulosti odcvičených hodin (Spahn, Richter a Altenmüller, 2011). Dále spolupůsobí věk při započetí výuky – jeho vliv však není jednoznačný, někdy je rizikovým faktorem, jindy naopak faktorem ochranným. Pro vznik fokální dystonie je rizikovým faktorem začátek hry po 7. roce věku (Altenmüller, 2016). Vznik jiných poruch pohybového aparátu spíše potencuje příliš brzký nástup výcviku – to však může být způsobeno spíše tím, že dítěti je dán nástroj nevalné kvality, příliš velký nebo jinak nevhodný, případně jsou na dítě kladeny požadavky, kterým v daném věku nemůže dostát (Vencel, 2015).
Lze říci, že na pohybovém ústrojí se přímo či nepřímo projeví jakýkoli problém v člověku (Tichá, 2016).
Nerovnováha svalového tonu působí nepříznivé rozložení sil působících na klouby (decentraci kloubů) a tím jejich nadměrné zatěžování a rychlejší opotřebovávání (Véle, 2006). Ve zbytečně silně zapojovaných svalech dochází k drobným trhlinkám, lokálním zánětům a nedostatečnému pohybu tělních tekutin (Vencel, 2015). Důsledkem toho je vznik bolesti, která vede k další změně motorických stereotypů náhradním, protibolestivým směrem, z čehož ovšem plyne další dysbalance a bludný kruh se uzavírá (Vencel, 2015).
Jakákoli místní změna postury se ovlivněním centrálního programu promítne do celého těla – chybné pohyby rukou mají odezvu v ramenních pletencích i jinde v těle a naopak nedostatečná stabilizace lopatky, ale i pánve, nebo nedostatečná opora o nohy neumožní optimální jemnou motoriku ruky (Tichá, 2016).
Nejčastějšími chybnými motorickými stereotypy, které vedou mimo jiné k bolestem pohybového ústrojí, jsou vadný stereotyp dýchání, nedostatečná stabilizace lopatky, nevhodný sed a stoj a další svalové dysbalance (Vencel, 2015). Často se nadměrně zapojují zejména bederní extensory páteře, horní trapézy (m. trapezius descendens), krátké extensory hlavy, čelistní a obličejové svaly (Vencel, 2015).
Při vadném stereotypu dýchání se jedná o nesprávné zapojení bránice a nahrazení její funkce jinými svaly (Tichá, 2016). Nadměrně nebo nevhodně se zapojují například prsní svaly, skalenové svaly, m. latissimus dorsi a m. trapezius descendens, tedy velké povrchové svaly, a dochází k jejich hypertrofii (Kolář, 2009d). Drobné hluboké svaly, které pracují nedostatečně, naopak atrofují (Tichá, 2016).
Někteří interpreti hrají s lokty silou drženými u těla, což způsobuje svalovou nerovnováhu v oblasti ramenního pletence a přetěžování m. trapezius descendens a m. levator scapulae (Tichá, 2016).
Kombinace horního hrudního dýchání s lokty fixovanými u těla může vést až ke skalenovému syndromu nebo syndromu karpálního tunelu (Tichá, 2016).
Hráči na klávesové nástroje často chybně přikládají přehnaný význam rozvoji pouze jemné motoriky rukou a nedostatečně se věnují kvalitě posturální stabilizace motorikou hrubou (Tichá, 2016). To zdánlivě poněkud kontrastuje s tím, co napsal Kolář (Kolář, 2009e) o zacházení s počítačovou myší, totiž že pohyb v zápěstí by neměl být přenášen do ostatních etáží. Při bližším zamyšlení však lze dojít k závěru, že Kolář vlastně míní totéž – svaly rukou a zápěstí by neměly být nadměrně aktivovány, protože tím by byla snížena volnost pohybu akra a deficit by se snažily nahradit například m. trapezius descendens, m. levator scapulae a skalenové svaly, které by se pohybu účastnit neměly. Stabilizační, a do jisté míry i fázická, aktivita jiných proximálních velkých svalů však žádoucí je. Hra pouze prsty, bez účasti zápěstí, loktů a ramen přetěžuje šlachy dlouhých svalů prstů prací, kterou by pohodlně zastaly větší svaly ramenních pletenců a trupu (Nejgauz, 2019). Právě toto je jednou z nejčastějších příčin zánětů šlach a jejich pochev, syndromu karpálního tunelu a případně syndromu Guyonova kanálu a syndromu kubitálního kanálu u klavíristů (Tichá, 2016). Pro kvalitní techniku dovolující hrát vše, co kdy bylo pro klávesové nástroje napsáno, je třeba zapojit všechny anatomické možnosti – nehrát pouze rukama, ale zapojit do výkonu v příslušné míře celé tělo (Nejgauz, 2019). Současně platí, že by neměl být vykonáván pohyb, který není nutný. Tichá (2009) uvádí, že ke splnění nároků, jaké na interpreta klade klavírní hra, nestačí pouze vrozené schopnosti nebo naopak pouze odhodlání a píle, ale že je třeba též dobře promyšlené strategie – hudebník by měl cíleně nasazovat síly pouze tam a pouze tehdy, kde je to nutné pro efektivní vytvoření kýženého tónu. To souzní s Kolářovým (2009e) tvrzením, že pohyb má být úsporný, tedy že zapojené by měly být pouze ty svaly, které jej mechanicky provádějí nebo umožňují – tím nebude docházet k nadměrné zátěži vazivových ani kloubních struktur.
Při hře s v interfalangeálních kloubech nataženými prsty dochází k přetěžování mm. lumbricales a mm. interossei (Tichá, 2016).
Hra bez s nečinnou paží bez účasti ramena, lokte a zápěstí může být jednou z příčin syndromu Guyonova kanálu (Tichá, 2016).
Někteří hráči na klávesové nástroje se, snad vlivem stále ještě tradovaných neblahých zásad popsaných Kurzem (1949), snaží o železnou pevnost. Jakákoli postura, a pro hru na hudební nástroj, podobně jako pro tanec, to platí obzvlášť, musí být dynamickým procesem, nikoli statickým stavem (Tichá, 2009). Snaha o statickou fixaci hrozí přetížením – to platí jak pro tělo jako celek, tak pro jeho jednotlivé části – například pro palec, který také bývá často silou abdukován, extendován, nebo jinak křečovitě držen (Tichá, 2016).
Při příliš nízkém sedu nebo příliš vysoko umístěné klaviatuře dochází k elevaci ramen a přetěžování flexorů zápěstí, což může vést k syndromu karpálního tunelu (Gross, 2015) nebo ulnární epikondylalgii (Tichá, 2016). Přetěžování flexorů zápěstí se „pod klavírem“ sedící hudebník může snažit vyhnout abdukcí paží, což však vede k dalšímu zvětšení u klavíristů už tak běžné ulnární dukce zápěstí a útlaku n. ulnaris (Vencel, 2015).
Naopak pokud je klávesnice příliš nízko, což se může stát v sedě na příliš vysoké židli nebo vstoje u nízkého stojanu, jsou přetěžovány extensory prstů, z čehož se může rozvinout například syndrom Guyonova kanálu (Gross, 2015). Tomu se hudebník může bránit hrbením se – hyperkyfózou v hrudní páteři, která však má také neblahé následky a může se přenést i do běžného života (Vencel, 2015).
Při sedu příliš blízko u klaviatury dochází k bederní hyperlordóze, lokty jsou za úrovní ramen a ramena se svými horními fixátory jsou přetěžována (Vencel, 2015).
Při umístění stoličky příliš daleko se hudebník naklání nebo natahuje ke klávesnici, dochází k lordotizaci bederní páteře a vzestupu svalového napětí (Vencel, 2015).
Smékal a Kolář (2009) hypermobilitou rozumí nad běžnou normu zvětšený rozsah pohyblivosti kloubů v aktivním i pasivním pohybu a též ve smyslu kloubní vůle. Tito autoři ji podle příčiny dělí do čtyř kategorií na konstituční, kompenzační, při neurologickém onemocnění a lokální patologickou hypermobilitu. Drbal a Turečková (2020) hypermobilitu popisují prostě jako zvýšenou kloubní pohyblivost a dělí ji na konstituční hypermobilitu a jiné druhy získaných hypermobilit.
Hypermobilita bývá někdy považována za výhodu, jindy za přítěž. Hypermobilní jedinci mohou rozsáhle pohybovat rozsáhlými oblastmi svého těla, i když jiné mají strnule fixovány a někdy dokáží „zázraky“ (Pazdera, 2015). Naproti tomu Drbal a Turečková (2020) nesouhlasí s rozšířeným názorem, že jedinci s konstituční hypermobilitou mají v pohybově náročných uměních výhodu, protože s konstituční hypermobilitou se kromě nadměrného kloubního rozsahu ve všech kloubech těla často snoubí též zhoršená koordinace pohybů vlivem různou měrou postižených mozečkových funkcí a vyšší riziko úrazů. Drbal (2020) píše „často“, nikoli „vždy“ a právě popsaný stav lze tedy interpretovat jako hypermobilitu při neurologickém onemocnění v pojetí Smékalově a Kolářově (2009). Souslovím „jiné typy hypermobilit“ mají Drbal a Turečková (2020) namysli lokální zvýšení kloubní pohyblivosti, týkající se nejčastěji jednotlivých kloubů, získané například cíleným cvičením. Cíleně získaná lokální hypermobilita, nezpůsobená postižením mozečku, tak může být snáze vědomě kontrolována (Drbal a Turečková, 2020).
Opakem nadměrné kloubní pohyblivosti je hypomobilita kloubní. Může být získaná například následkem úrazu nebo se může jednat o vrozený stav (Vencel, 2015). Může vést k poruchám pohybového ústrojí hudebníků v případě, kdy jsou tito nuceni hrát technikou, jež vyhovuje jejich normálně pohyblivým učitelům, případně pokud si zvolí sobě nevhodný repertoár (Tichá, 2009).
