Na vrcholové úrovni provozovaná hra na hudební nástroj je jednou z tělesně i duševně nejnáročnějších lidských činností (Medicína hudebníků, c2021). Profesionální hudebník musí být schopen přesných, složitých a často rychlých pohybů – zejména v malých kloubech a svalech. Tyto pohyby musí dlouhodobě opakovat a mnohdy při tom setrvávat v asymetrických pozicích (Vencel, 2015). Hru na hudební nástroj tak lze právem považovat za jistý druh sportovní činnosti a hudebníky za atlety jemné motoriky (Vencel, 2018).
Čím více se člověk hudbě věnuje, tím větší na něj má hudba vliv. Tento vliv však není vždy jen příznivý (Altenmüller, 2016).
Donedávna byly zdůrazňovány zejména přínosy hudby pro lidské zdraví, kterých není málo a nejsou zanedbatelné. O provozování hudby coby jednom ze základních kamenů vyváženého tělesného a duševního rozvoje psal již Platón (Vencel, 2015). O přínosech hudby pro zdraví člověka svědčí též její využití v muzikoterapii. Pojem muzikoterapie se dá přeložit jako léčba hudbou. Muzikoterapie může být jak pasivní – tedy poslechem hudby nebo pozorováním hudebníků při hře, tak aktivní – tedy hrou na hudební nástroj. Hudba například aktivuje rozsáhlé oblasti mozku a zvyšuje průtok krve skrz a. cerebri media, což by mělo zlepšovat podmínky pro zotavení se například z cévních mozkových příhod (Sihvonen et al., 2017). Také zlepšuje paměť a náladu, čehož lze využít mimo jiné při léčbě pacientů s demencí (Särkämö et al., 2014), a zlepšuje funkci ruky u pacientů s roztroušenou sklerózou (Gatti et al., 2015). Během studia hry na sopránovou zobcovou flétnu jsem se setkával se spolužáky, u nichž byla tato hra využívána k terapii astmatu. Jistě by bylo možné najít nespočet dalších příkladů.
O negativních vlivech muzicírování se do minulého století téměř nepsalo. Některé zprávy sice dispozici jsou – o svých problémech v 19. století psali například klavíristé a skladatelé Robert Schumann a Alexandr Skrjabin – první soustavné studie a společnosti věnující se této otázce však začaly vznikat až 70. letech 20. století v Německu a USA (Vencel, 2015).
Téměř polovina studentů hudby vyhledává lékařskou pomoc v souvislosti s hrou na hudební nástroj a až dvě třetiny profesionálních hudebníků trpí příznaky chorob z povolání (Medicína hudebníků, c2021). Němcová (2013) zjistila v dotazníkovém šetření zkušenost s poruchami pohybového ústrojí v souvislosti se hrou na klávesové nástroje u 60% ze 40 jí dotázaných studentů HAMU (klavíristů a cembalistů), nejčastěji uváděli bolesti horních končetin a zad. Ioannou a Altenmüller (2015) zjistili zkušenost s bolestmi způsobenými hrou (anglicky playing-related pain – PRP) na hudební nástroj alespoň jednou za život u 89% ze 180 dotázaných studentů Pražské konzervatoře, přičemž 13% z nich zažívalo bolest během každé hry.
V angličtině bývá též používán pojem playing-related musculoskeletal disorders (PRMDs), který Zaza et al. (1998) definují jako bolest, slabost, zhoršenou kontrolu, sníženou citlivost, parestézie (pocit brnění či mravenčení), nebo jiné příznaky, které nepříznivě ovlivňují schopnost hudebníka hrát na svůj hudební nástroj v míře, na kterou je zvyklý. Poruchy pohybového ústrojí hudebníků však alespoň zpočátku nebývají strukturálně fixované, vznikají pozvolna a dlouho bývají jen funkčního rázu – lze je tedy řešit fyzioterapií (Vencel, 2015).
Špičkovým sportovcům je k dispozici propracovaný systém pohybové průpravy zaměřený na překonávání mentálních překážek a tělesných omezení, stejně jako řešení negativních důsledků vrcholového sportu. Takto komplexní systém pro podporu hudebníků však v ČR dosud neexistuje (Medicína hudebníků, c2021).
I přes vysoký výskyt zdravotních obtíží mezi hudebníky je jejich spokojenost se svým povoláním jednou z nejvyšších mezi všemi profesními skupinami (Vencel, 2015).
